ZABALENO V USÁRNĚ č. 91 (Vytrženo z cancáku)

              listopad 1997, 1998 a 1999

Na konci 90 let jsme pravidelně tři roky po sobě vždy v listopadu jezdili do Český Kanady. Přesněji na nejhezčí lesní zástavku Kaproun, kudy vede jindrichohradecká úzkokolejná trat.

Tou dobou je Česká Kanada totálně ztracenej kraj utopenej v mlze a v tmě. Teměř nikoho tam nepotkáte ani auta na silnici. Liduprázdno.

Po ty tři roky jsme tam jezdili utahovat šrouby u kolejí. Za odměnu jsme se pak mohli po kolejích vozit na vozíku několik kilometrů. Jelikož v listopadu je brzo tma, frčeli jsme na voziku většinou v noční tmě a brzdili jakýmsi klackem, aby jsme Kaproun nepřejeli.

Carmen

Brigády na Bystřičce

 Na začátku onoho roku 1997 to vypadalo, že hůř už na úzkokolejce z Hradce do Nové Bystřice být nemůže. České dráhy na ní zastavili provoz, protože technický stav tratě byl žalostný. O tom, že tento stav způsobila právě tato organizace tím, že nejméně dvě desítky let neprováděla údržbu, "taktně" mlčela. Jenže už v tu dobu existující společnost Jindřichohradecké místní dráhy velmi intenzivně pracovala na možnosti privatizace, kterou se především díky řediteli ing. Janu Šatavovi podařilo dotáhnout. V létě téhož roku se vlaky zase rozjely.

A děly se z dnešního pohledu věci neskutečné... Zcela uvolněné šrouby na spojkách kolejnic bylo potřeba dotahovat. Uskutečnila se řada brigád především Klubu přátel úzkokolejek. Na jednu z nich dokonce si tuto činnost přijely České dráhy nafilmovat. Tvrdily totiž, že dotahovat šrouby už nejde a je potřeba je odpálit a vyměnit...

Tak jsme se přidali také. Rozhodnutí v jakém místě budeme dotahovat šrouby, bylo jasné. Trampsky už tehdy známá a vyhlášená zastávka Kaproun uprostřed lesů České Kanady, tak byla svědkem několika brigád, jaké už minimálně na této trati v současnosti absolutně nepřicházejí v úvahu.

Celý den dotahování šroubů na trati s normálním provozem (i když tehdy na podzim už projel jen jeden vlak na Bystřici a poté zpět do Hradce) a po posledním vlaku se nahodil kolejový vozík na trať, vytlačil nahoru až k Radosti (nejvyšší bod trati za Senotínem), naskočili jsme a samospádem si to hnali zase ke Kaprounu...

Dnes už je v Hradci zase zle. Ředitele Šatavu akcionáři vyhodili. Jednak byl moc schopný a trať díky letním parním vlakům, ale i dotacím, se dokázala dostat do zisku, který se vracel do údržby a rekonstrukcí. Akcionáři na budoucnost měli jiný názor... Bylo by to dlouhé povídání, tak snad jen stručně. Třikrát za poslední dva roky společnosti hrozil krach. Dnes se soudí s kraji o výši dotace (zvláštní, že za ředitele Šatavy výše dotace byla dostatečná nejen na provoz, ale i na investice...) a hrozí v nejkrajnějším případě i to, že v případě konkurzu by mohl provoz skončit a správce konkurzní podstaty by mohl prodat koleje nejlepší nabídce, třeba kovošrotu. A tak zase po období klidu jsme ve střehu...

Belmondo 

JINDŘICHOHRADECKÉ  ÚZKOKOLEJKY:  jhmd.cz

                                                                          1997

Asi tahle tradice vznikla v době kdy uzkokolejce v roce 1997 bylo jubilejních 100 let . Už si nepamatuju, jak ke mne dorazilo zvadlo, nebo mi to prostě jen někdo řekl že tam jede tak at jedeme taky ... Jezdilo nás tam jen pár, nikdy snad víc jak deset, ale většinou lidi z Prahy a z Brna.
Na fotkach z tohoto roku poznavam Tonyho, Štěhně, Waki, Vítu, Floberta, Belmonda a Káču.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

                           1998

Z listopadu 1998 se mi moc fotek nedochovalo a naskenovat se skoro nedaly. Fotilo se tehdy na film a tehdy jsem fotil na svuj první velmi jednoduchý foták..

Na fotce je Waki z Brna a Peži-wi z Prahy. Zrovna dojeli na Kaproun a ja  naslepo cvaknul fotákem a doufal jsemže fotka vyjde. Vozík se pak musel vytlačit, potmě po kolejích, asi dva kilaky ke stanici Senotín a pak se jelo samospadem až na Kaproun, kde jsme tabořili.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------           

                                                                         1999

V roce 1999 se mi konečně podařilo líp vyfotit, jak jsme utahovali šrouby u kolejích a  jak jsme jezdili na vozejku..  V listopadu kdy byla mlha a moc světla nebylo ani přes den se fotilo opravdu  špatně, měl jsemmalej automatickej fotak.

Na fotkách poznávám: Vendulku, Jítu, Tokaita, Pežiwiho a Stejka.