Jirka | PŘED 11 LETY DOBROVOLNĚ ODEŠLA JEDNA TULACKÁ HOLKA

PŘED 11 LETY, v pátek 25. června 1999, DOBROVOLNĚ ODEŠLA OPRAVDOVÁ TULACKÁ HOLKA   ZE SKA

L

Až jednou umřu, nebrečte, zazpívejte mi Carpe Diem a běžte do lesa, řekněte mu, že jsem ho milovala..... (Jitka Pulerová)

Já vlastně nevím pořádně odkud začít. Pokaždé když udeří červen, si vzpomenu na holku, kterou jsem znal pár roků a pár měsíců opravdu zblízka.        (foto: Jitka v dubnu 1998 na akci Partyzánský kotel na Kokořínsku)  

Když jsem se před pěti lety stěhoval do podkrovního bytu pod střechou,  samozřejmě nechybělo spousta knih, papíru a složek založených v zaprášených obalech. Jedna složka už je uzavřena navždy a v novém bytě   jsem ji položil nahoru na knihovnu, aby se na ní nedalo jen tak dosáhnout, číst si v ní a vzpomínat.

Přesto si myslím, že by příběh Jitky Pulerové neměl být zapomenut, tak jako třeba příběh Houly, který nám byl po deseti letech odkryt a my jsme museli dočíst jeho nešťastný konec.. Po Jitčině smrti, jsem se pokoušel na něco přijít - proč to udělala. Ale do roka jsem to vzdal... Myslím že teď, tolik let po smrti Jíti, je už doba nazrálá nato, aby se lidi dozvěděli o jejím životě a konci.

S Jitkou jsem se potkal někdy v roce 1997 a pokud ne, tak určitě v lednu 98 na tzv. Kotlích - což byli akce, které dával dohromady kamarád Šaolín a byli to trochu trhlý akce na určitý téma (stavění auta, dobití západního pólu, partyzánský kotel apod..). Na jednom kotli koncem ledna 98 jsme se nějak dali dohromady, ačkoliv já jsem byl z Prahy a ona z　Litoměřic, nevadilo to. Vše z Jíťou bylo zvláštní, krátké a intenzívní. Psala dopisy (mobily a internet měl v té době málokdo), v kterých bylo spousta myšlenek a pocitů, ale nikdy kdy se máme sejít v pátek na vlak. Pamatuji si jak mi říkala, že chodí často sama v lesích potmě bez hodinek. Věřil jsem ji to, byla taková. Moc nemluvila, vlastně skoro nikdy- moc. Byla vegetariánka, nebo spíš veganka. Bral jsem, že to k ní patří, i když jsem nad tím kroutil hlavu. Nesladila , nesolila a když vařila polívku, musel jsem se smát, že ačkoliv ji vaří ona, musel jsem ji ochutnávat já.

Několikrát jsem se byl i u ní podívat doma v Litoměřicích, kde sama žila s maminkou. Byla to právě ona, která mne přivedla na flek Kačabača, kde jsem od té doby vlastně nebyl..... Poprvé a naposledy s ní....

V dubnu se nějak přestala ozývat, psát a já nějak pochopil, že chce být jinde, sama, nevím. Nic jsme si neslíbili, nebylo by na nic ji volat a ptát se.

Na konci dubna, kdy se

konal další dubnovej kotel v kokořínských skalach už seděla na kraji všech. Nic neříkala. Přijel jsem tehdy až v sobotu a věděl jsem, že možná mi dluží odpověď, i když jsem ji nežádal. Nemluvili jsme spolu, jen se pozdravili. Během dalších měsíců jsme se vídávali dál hlavně na zmíněných Kotlech, kde jsme spolu mluvili a občas si poslali pohled.

hrad Ronov v květnu 1997 - Jitka stojící uprostřed

Naposledy jsem s ní mluvil po telefonu asi tři týdny před její smrtí. Mířil jsem tehdy někam    na sever, tak jsem se ptal, jestli někam nejede, nebo jestli nechce jet se mnou. Nechtěla, v telefonu byla divná, tichá, smutná, rozpačitá. Alespoň tak mi to přišlo. I když těžko říct u Jíti, tehdy jsem ji už přes půl roku neviděl ne- li víc. To že pár dnů po začátku léta, kdy už měla mít prakticky prázdniny, odešla na svůj poslední vandr, mě vůbec nenapadlo. Vím že jsem ji tehdy do telefonu na konci našeho rozhovoru říkal , tak se uvidíme v letě nebo na podzim.... .. Neuviděli..

 Po několika měsících, na konci září mi přišel od maminky Jíti dopis, ve kterém mi popsala, jak vše bylo s Jíťou v její osudný den:

"Stále nevím, co to bylo, co Jíťu vytáhlo ven. Měla dva budíky natažené na půlnoc, budíky poté zacvaknuty na zvonění, pak tam zůstala nedopitá litrová láhev červeného vína, nebylo rozestláno, nebo naopak bylo ustláno, na stole bylo moje číslo telefonu do práce. Večer když jsem odcházela za mým přítelem (v půl osmé), Jíťa se mnou jela výtahem k popelnicím s pytlem plným vytrhaných papíru (dopisů), tam jsme se rozloučily. Ještě jsem se jí ptala, jestli nemám zůstat doma, že na ní vidím, že jí není dobře, ale řekla mi, ať jdu, přijde prý Jirka-Vlčák a že se připraví na zítřejší cestu. Měli spolu jet na vandr. Vůbec mě nenapadlo, jaká cesta to bude. Pak někdy v době od půlnoci do ranních hodin není známo, kde byla s kým a proč?!  Oblékla se jako na vandr, vzala si ty šněrovací boty, její hrozné vepřovicové sako, černé rifle, svetr, u sebe měla občanský průkaz a žiletky v　kapse. Odešla nebo vyjela výtahem do posledního 12. patra, kde vlezla do meziprostoru hlavní chodby a schodiště, otevřela tam okno, které prý nešlo otvírat. Demonstrativně si pořezala zápěstí (podle doktorky to nebylo důvodem úmrtí) a někdy až ráno se vrhla z toho okna dolů.. Bylo to k ránu kolem šesté hodiny (25.6. byl tehdy pátek), já jsem ji pak viděla až v rakvi, protože jsem stále do té doby nevěřila, že to bude Jitka. Chtěla jsem věřit, že to je jen jeden z jejich úletů, kdy odešla někam na vandr...

Zajímavé je také, jak píše maminka Jíti, že i když zlikvidovala veškerou poštu, urovnala všechny věci. Ponechala na viditelném místě telefonní čísla: KUBI , CARMEN (to jsem já), PISKOŘ, JIRKA T a DRAKULA, u kterého je napsaná i adresa a to odlišnou zelenou tužkou a telefonní číslo je podtrženo... Přišlo mi to, jakoby chtěla upozornit na toho člověka.

Jiťa si totiž v poslední týdny a měsíce psala s kamarádem z Ústí nad Labem, jménem P. K. - zvaný Drakula - průvodčí s plnovousem.. Někde se s ním seznámila na vandru a zdála se mu prý zajímavá svými myšlenkami i jednáním. Dál si pak posílali navzájem dopisy, které obsahovaly 15 - 30 stran. Taky jsem par takových dopisu za svůj život napsal, naposledy letos v květnu.

Před vánoci toho roku co Jitka zemřela, jsem Drakulovi psal a posílal mu malý sborníček, který jsem sestavil z　dopisů, co mi Jíťa kdysi posílala. A samozřejmě jsem pátral co se Jitce mohlo stát, že tak chladnokrevně odešla.. Odpověď přišla za pár týdnů těsně před Silvestrem – psaná rukou, úhledným písmem. Bylo vidět, že Drakula se v psaní opravdu vyžívá (např.: "malá černá písmenka vláčící na svých hřbetech nejednu myšlenku"), Jeho odpověď byla pouze hra se slovíčky, v mistrném stylu, nedivím se, že mu Jíťa psala, nebo v bůhví v čem naletěla. Odpověď byla k ničemu a naštěstí jen jednostránková....

Maminka Jitky mu taktéž psala a té Drakula odepsal šestistránkový dopis, ze kterého se nic nedozvěděla.. Požádala ho ještě o nějaké dopisy Jíti, ale prý nic nemá , že si nic neschovává ....

Ještě po nějakém čase, když jsem se potkal na vandru, nebo na nějakém ohni s kamarádkou Tapinou, která se živí věštěním a dá se jí opravdu věřit. Ptal jsem se, poté co jsem ji řekl o Jítě, jestli se nedá nějakou cestou zjistit proč Jitka odešla.. Vím že mi tehdy Tapina řekla, abych po tom nepátral, že si to Jitka nepřeje a tak jsem vše nechal na pokoji.  

   

           

                                           ZAMLŽENÉ A TROCHU TAJEMNÉ KOKOŘÍNSKO LETOS V ZIMĚ

Pokud si dobře pamatuji, neděli večer po vandru 27. června (dva dny po smrti) mi volala Káča Štemberová, že Jitka spáchala sebevraždu. Co přesně jsme si tehdy s Káčou řekli a kdo jí to volal nato si oba dva nevzpomínáme..... Už je to fakt dlouho....

Asi na závěr tohoto smutného psaní bych měl napsat nějaké ponaučení, moudrost nebo něco takového.... ale já nevím...                                                                              Vím jen, že od jisté doby se snažím dívat kolem sebe jestli někdo není opravdu moc sám a občas mu napsat , poslat smsku, nebo komukoliv popřát k svátku nebo narozeninám, protože vím že z toho každý bude mít radost...                                                                                                                                                                                       Zkuste to dělat taky, občas se podívat kolem sebe, jestli někdo není kolem vás hodně nešťastný , smutný nebo osamocený.. Ta trocha času i cena smsky vás nezabije....

Když občas jedu vlakem přes Litoměřice, ten panelák z ktereho Jitka skočila, je vidět z Litoměřického horního nádraží, v prosinci jsem tam jel naposled na vandr po Kokořínsku a neopoměl jsem se trochu smutně podívat

Pitevní nález Jitky byl na deset stran, byla úplně zdravá, nebyly nalezeny žádné léky ani chemikálie.. A závěr: Plánovaná  dokonalá sebevražda     ..                                                                                                                                                                                                .

V prosinci tohoto roku 2010 by Jitka Pulerová - Jíťa oslavila teprve 30 narozeniny.....a pořád by toho měla hodně před sebou...

Měj se Jíťo

TRAMPSKÉ AHOJ                                                             

posílá

Carmen  (Jirka)                                                                                                                   

Psáno v červnu v Praze na Letné a dopsáno před půlnocí 31. července 2010 v klášterní zahradě v Bechyni...

------------------------------------------------------------------------------------------------

OMLUVTE KVALITU FOTEK, PŘEFOCOVAL JSEM JE Z CANCÁKU, A MOC TO NEŠLO...

            

 V Lužických horách - červen 1998 (Jíta uprostřed)                     ( Kotel na Ronově - květen 1997)                                 

                                           Jarní kotel na zřícenině Ronov - páteční večer u ohně   (květen 1997)

       

                  Jarní Kotel na Ronově - květen 1997 to jeopravdu jeden z mala zaběru kde je Jitka vidět...

         

    Když už se podařilo Jítu vyfotit, tak si dala pres hlavu klobouk (stojí uprostřed, vpravo dole na kraji, to jsem já..) je to fotka všech co byli na Kotli. VPRAVO fotka je z toho samého Kotle , v pátek večer-- Jíta je nekde uprostřed..      LUŽICKÉ HORY  - ČERVEN  1998 

            

 Kokořínsko - duben 1998  (Jíta hned v předu)                        Brdy - unor 1998 (Jitka úplně vlevo)                                                                                                                         

                  

DLUHY NEVZNIKAJ, TO JEN DIVNÝ POCITY... věta kterým končila jeden z dopisů.. Na tu větu dodnes nemužu zapomenout a provází mne vlastně dodnes.. Dopis ze dne 30. června 1998

     

 sborníček  co jsem dával dohromady po smrti Jíti      Vandr  na Děčínsku  -  březen 1998                                                                                                     

     

 Vandr na Děčínsku - březen  1998                                            na ohni někde v Českém středohoří - březen 1998   

                         

                             Jitčino parte, pohřbena je v Lovosicích

MP3 - Část písničky od skupiny Načas - Nuselský most... K článku o Jítě se docela hodí.. Celou písničku si můžete poslechnout tady:  freemusic.cz/...

PROSÍM HLASUJTE V ANKETĚ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!    DÍKY